Za vynikající úspěchy v zahradnickém veletrhu v Lipsku, konkrétně z výstavy růží.
Z druhé strany portrét královny Carola Saska.
Medaile se dělali ve třech variantách a to v bronzu, střibře a zlatě.
Tyto medaile byly udělovány za první světové války vojakům, za chrabrost a statečnost v poli. Dělali se ve třech variantách, mosazné, stříbrné a zlaté.
Odznak byl udělován za budování západního valu.
Historie:
V průběhu vyzbrojování Německé říše rozkázal Hitler také výstavbu nákladného opevnění na německé západní hranici, takzvaného Západního valu. Zahájení prací na těchto pevnostních zařízeních bylo naplánováno na rok 1936, došlo k němu však až v roce následujícím. Práce probíhaly pod vedením generálního inspektora pro výstavbu komunikací dr. Fritze Todta a od května 1938 byly výrazně urychleny. V srpnu 1939 bylo na výstavbě Západního valu zaměstnáno 158 000 dělníků „Organizace Todt“ a příslušníků ženijních stavebních jednotek pozemní armády, k tomuto počtu přibylo ještě 58 000 příslušníků RAD (Říšská pracovní služba).
Výnosem z 2. srpna 1939 založil Adolf Hitler Německé vyznamenání Obranného valu (Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen) v jednom stupni. Podle ustanovení ze stejného dne mělo být udělováno osobám, které „spolupracovaly na výstavbě pevnostních zařízení, sloužících k obraně německého národa“. Vrchní velení Wehrmachtu doplnilo 13. října 1939 podmínky pro udělení následně:
„Německé vyznamenání Obranného valu může být uděleno všem příslušníkům Wehrmachtu, ať ve službě či na dovolené a dále všem mužským úředníkům a dělníkům z řad Wehrmachtu, kteří byli nasazeni na výstavbu či obranu pevnostních zařízení v časovém úseku od 15. června 1938 do 31. března 1939.“ Další ustanovení vrchního velení Wehrmachtu a říšského ministra letectví a vrchního velitele Luftwaffe ze 13. listopadu 1939 dále doplňovala dosavadní předpoklady pro udělení. Patřila k nim mj. práce na opevnění po dobu minimálně 10 týdnů, obranná strážní služba v trvání min. 3 týdnů. Vyznamenání mohlo být uděleno příslušníkům Wehrmachtu, Organizace Todt a RAD. Konečné datum pro udělování vyznamenání bylo několikrát posunuto, nakonec bylo nařízeno, že všechny návrhy na udělení musí být vyřízeny do 31. března 1941.
Prvním vyznamenaným byl sám generální inspektor dr. Fritz Todt, který převzal vyznamenání 23. listopadu 1939 z rukou Adolfa Hitlera. Mimo něj obdrželi ve stejný den vyznamenání Generaloberst von Witzleben, Generál letectva Kitzinger, inspektor pevností Generalleutnant Jacob, šéf Říšské pracovní služby (RAD) Konstantin Hierl a říšský vedoucí NSDAP Dr. Robert Ley. Následujícího dne, 24. listopadu 1939, předal Dr. Todt při velkém nástupu dělníků pracujících na Západním valu v Pirmasensu (město na německo/francouzské hranici na území dnešní spolkové země Rheinland-Pfalz) prvních 200 medailí pracovníkům, kteří se alespoň 16 měsíců podíleli na stavebních pracích. Ve svém projevu ocenil Dr. Todt dosavadní výkony mj. následujícími slovy: „Tak jako voják nosí s hrdostí svůj Železný kříž za statečnost v boji s nepřítelem, tak byste vy měli nosit své Vyznamenání Obranného valu a být hrdí na to, že vaše práce slouží k zabezpečení německých hranic a zároveň života našeho bojujícího národa a výrazně tak přispívá ke konečnému vítězství.“ A konečně 13. prosince 1939 převzal vyznamenání přímo z rukou Hitlera Říšský vedoucí NSDAP a vůdce NSKK (Nationalsozialistische Kraftfahrkorps – motoristická paramilitární organizace začleněná do NSDAP) Adolf Hühnlein, neboť při stavbě opevnění byla nasazena i řada nákladních automobilů NSKK. Podle zprávy Bezpečnostní služby (SD – Sicherheitsdienst) z 12. ledna 1940 byli však mnozí dělníci rozladěni, že nejsou vyznamenáváni oni, ale političtí vůdci NSDAP, vysoce postavení členové SA atd.
Vyznamenání Obranného valu bylo udělováno také ženám. V těchto případech byla předpokladem pro udělení spolupráce na výstavbě opevnění datovaná od 31. ledna 1939. V případě dělnické práce bylo kritériem pro udělení minimálně 15 týdnů, v případě kancelářské práce pak 20 týdnů. Ke 31. lednu 1941 bylo uděleno 622.064 medailí. Počet dalších udělení není znám.
V roce 1944, kdy se nebezpečí útoku na německé říšské hranice stále přibližovalo, byla pevnostní zařízení na západních hranicích provizorně obnovena, zatímco na východě si rozsáhlé pracovní úsilí vyžadovala stavba tzv. Východního valu. S plánováním a přípravnými pracemi se na západě započalo na podzim 1944. Na základě této skutečnosti stanovil výnos Vůdce z 10. října 1944 obnovení Německého vyznamenání Obranného valu. První odstavec tohoto výnosu zní: „Jako výraz uznání zásluh o výstavbu hraničních opevnění ve chvíli vrcholného životního boje německého národa nařizuji obnovit udělování Německého vyznamenání Obranného valu.“
Výnos ze stejného dne podepsaný vedoucím stranické kanceláře Bormannem a státním ministrem Meissnerem obsahoval v odstavci 1 následující předpoklady pro udělení: „Německé vyznamenání Obranného valu může být uděleno příslušníkům Wehrmachtu a Wehrmachtu podřízeným civilním osobám, podílejícím se na pracích k obraně národa od 6. června 1944. K příslušníkům Wehrmachtu se počítají i Vůdci věrní členové ozbrojených složek, bojující v rámci Wehrmachtu v dobrovolnických zahraničních oddílech. Ti, kterým bylo Německé vyznamenání Obranného valu uděleno již dříve, k němu po novém nasazení od 6. června 1944 obdrží Sponu k Německému vyznamenání Obranného valu.“
Udělování zahraničním dobrovolníkům v řadách Wehrmachtu příp. Waffen-SS se vztahovalo na z dobrovolníků vytvořené stavební a pracovní prapory. Podle oběžníku 323/44 vedoucího stranické kanceláře z 10. října 1944 měly být prozatím vydány pouze stuhy a udílecí dekrety.
Dosud nebylo s jistotou zjištěno, zda byla výše zmíněná Spona k Německému vyznamenání Obranného valu vůbec kdy vyrobena a udělena. Podle sdělení Oberstfeldmeistera Pauliho z kanceláře Říšského vedoucího RAD měla být koncem r. 1944 udělena Říšskému vedoucímu RAD Hierlovi a několika jeho spolupracovníkům. Jelikož neexistuje žádné vyobrazení originálu této spony, je možno citovat pouze Pauliho popis – spona měla být podobná Sponě „Pražský hrad“, olivově hnědě tónovaná, s letopočtem „1944“. Rovněž se nepodařilo zjistit, zda byl kdy předán udílecí dekret ke sponě. Ze zjevných důvodů není tedy možno zjistit ani počet udělení Spony k Německému vyznamenání Obranného valu.
Výtvarné zpracování
Jedná se o oválnou medaili o rozměrech 40 x 32 x 3 mm (výška / šířka / tloušťka). V horní části medaile se nachází z ní vycházející (nepřipevněné) očko, jímž je prostrčen kroužek k provlečení stuhy.
Avers: Medaile je lemována dubovými ratolestmi v horní a dolní části svázanými stuhou, následuje směrem ke středu vyvýšený lem. V horní části se nachází státní znak – orlice držící v pařátech dubový věnec s hákovým křížem, jejíž křídla na obou stranách přesahují přes lem a ratolesti až ke kraji medaile. Pod orlicí se nachází překřížený meč ostřím vzhůru (zprava) s rýčem s násadou vzhůru (zleva). Dále směrem dolů je umístěn bunkr se dvěma střílnami (levá menší) v terénu z obou stran bunkr přesahujícím.
Revers: Stejný lem jako u aversu. Ve středu medaile je umístěn nápis velkými hůlkovými písmeny „FÜR/ARBEIT/ZUM/SCHUTZE/DEUTSCH-/LANDS“ („Za práci k obraně Německa“). Medaile nenesly značku výrobce.
Hinkova garda byla polovojenská organizace hlinkovy slovenské lidové strany zformovaná v roce 1938 a zlegalizovaná v říjnu 1938.
Historie:
První jednotky hlincovy gardy vznikly v červnu 1938 v Bratislavě, v červenci v Trnavě, v Nitře a dalších slovenských městech. Jednotky vznikaly bez povolení úřadů.
Po vzniku Slovenského státu 14. března 1939 se aktivně podílely na perzekuci Čechů, Židů a některých Slováků. 28. října 1938 se stala Hlinkova garda jedinou brannou organizací na slovenském území. Až do června 1940, kdy úplně s Hlinkovou gardou splynula, byla samostatnou složkou Hlinkovy gardy Rodobrana, která tvořila její elitu a uzurpovala si právo na kontrolu Hlinkovy gardy. Počet členů HG se v samostatném státě podstatně zvýšil.
Vládním nařízením z 5. září 1939 se podstatně rozšířily pravomoci Hlinkovy gardy a bylo stanoveno povinné členství mužů od 6 do 60 let věku. Toto ustanovení narazilo na odpor obyvatelstva a proto byla Hlinkova garda 21. prosince 1939 vyhlášena za polovojenskou organizaci s dobrovolným členstvím. Postavení a úlohy HG definitivně upravil zákon z 5. července 1940. Působila jako politická policie ve spolupráci s Ústřednou státní bezpečnosti.
Hlinkova garda měla vytvořeny speciální jednotky (jezdecká, letecká, motorizovaná, spojovací, železniční, akademická HG). Některé speciální kurzy pro vybrané členy vedli i němečtí instruktoři. Nejvyšším velitelem HG byl Jozef Tiso, hlavním velitelem do března 1939 Karol Sidor, po něm Alexander Mach (s výjimkou období května až července 1940, kdy jej nahradil František Galan), 1944–1945 Otomar Kubala. Jako součást bezpečnostního aparátu Slovenské republiky plnila HG i některé úkoly policie. V průběhu Slovenského národního povstání se zúčastnila po boku německých jednotek akcí proti povstalcům i civilnímu obyvatelstvu. Od září 1944 se stala Hlinkova garda složkou ozbrojených bezpečnostních sil podřízenou Ministerstvu národní obrany. Od jara 1945 její činnost usměrňoval velitel německých vojsk na Slovensku. Po druhé světové válce byla Hlinkova garda rozpuštěna a zakázána, její představitelé byli z větší části postaveni před soud.
Čestný kří německé matky ve stříbře.
Historie:
Vyznamenání bylo založeno 16.prosince 1938 jako součást Hitlerova plánu na zvýšení populace árijské rasy, takže pouze ženy s čistým árijským původem mohly obdržet toto vyznamenání. Udělitelnost byla později rozšířena na Volksdeutche matky z, například, Rakouska nebo Sudet, které byly dříve přičleněny k Německé Říši . Existovaly pravděpodobně tři třídy tohoto kříže:
Bronzový - pokud matka zplodila alespoň čtyři potomky
Stříbrný - pokud matka zplodila alespoň šest potomků
Zlatý - pokud matka zplodila alespoň osm potomků
Zlatý s brilianty - o této verzi kolují nepotvrzené zprávy; údajně byl udělen několika matkám, které přivedly na svět dvanáct až čtrnáct dětí.
Kříže byly udělovány 12.srpna ku příležitosti narození Hitlerovy matky a druhé neděle v květnu (mateční neděle), první byl udělen roku 1939.
Matkám, které kříž obdržely, bylo při přehlídkách na ulici příslušníky Hitlerjugent salutováno za službu Německu.
Zimní pomoc pro německé vojáky v SSSR Němci byli na tažení do Ruska nepřipraveni a tak se všude v Evropě pořádaly sbírky zejména na teplé prádlo a oblečení.
Historie:
Poprvé byla WHW organizována v zimě 1931/1932 v době hospodářské krize, kdy se na činnosti WHW podílely různé soukromé spolky, Německý červený kříž apod. NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) v té době pořádala obdobnou pomoc s názvem Winterhilfsmaßnahmen. Po převzetí moci NSDAP se WHW 13. září 1933 stala veřejně prospěšnou nadací, řízenou ministrem propagandy, organizačně pak fungující v rámci Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV — Národně socialistický spolek pro sociální péči národa), jenž měl v Německu řešit otázku sociální péče a byl přímo navázán na organizaci NSDAP. Dne 22. srpna 1941 se spolek NSV stal jedinou organizací ve Třetí říši, která měla na starosti sociální péči.
Celá organizace byla zřízena za účelem materiální pomoci chudým obyvatelům a v její působnosti byl i Protektorát Čechy a Morava. Mezi její pracovní náplň patřilo pořádání sbírek peněz, šatstva a dalších věcí často v těsné součinnosti s mládežnickými organizacemi NSDAP, kdy dvojice mládežníků obcházely domy a byty, aby od jejich obyvatelů získala potřebné věci. Pokud lidé přispěli do kasičky WHW, dostávali odznáčky nebo přívěsky Winterhilfe, které byly z levného kovu, ze skla, porcelánu, plastu či hlíny. Na WHW bylo možno přispět i koupí pohlednic WHW, známek WHW, atd. Z počátku dostávali dárci WHW různé odznaky. Později Winterhilfe vycházely z dějin Německa a vyráběly se v různých sériích, takže je lidé mohli sbírat a doplňovat si tak vzdělání a národní hrdost. Tyto Winterhilfe se vyráběly v obrovském množství a většinou se jednalo o ruční práci při dobarvování, přidělávání špendlíků, atd. Mnoho lidí tedy mělo práci na výrobě Winterhilfe, které většinou dělali doma a tím si přivydělávali na živobití.
WHW prosazovali myšlenku: jedno teplé jídlo denně pro chudé, známý Aintopf. V době, kdy se německá armáda v Rusku dostala do velké zimy, Winterhilfe také vybírala peníze, za které se nakupovalo teplé oblečení pro vojáky na zimní frontě, nebo přímo vybírali zimní oblečení, které pak posílali na frontu.
Čtyrlístek
Československé dráhy
Čepicoví odznak Československé armády
